Jednou to přijít muselo – zvěsti o několika až mnohadenním lovu ryby, kterou potřebujete dostat z akvária, se mi samozřejmě donesly, ale vždy jsem se tvářil, že mě se to teda netýká, protože já si přece kupuji ryby mírumilovné a jen takové, které spolu budou kamarádit… až do chvíle, kdy si můj Salarias začal myslet, že je pánem vesmíru, a po tragickém odchodu žlutoočka (Bodlok žlutooký), který jím skutečně byl, se tak začal i chovat. Několikrát mě kousnul do ruky při krmení, což jsem přisuzoval jeho hladovosti a nutkání ochutnat vše, co se kolem mihne… poslední kapka však dokápla ve chvíli, kdy jsem do nádrže koupil malého Hlaváče širokopruhého, kterého milý Salarias začal pronásledovat kdykoliv vystrčil tlamičku zpod útesu. Přišla tvoje chvíle, pomyslel jsem si, půjdeš o dům dál… 

vzhůru za dobrodružstvím

Jako dlouholetý akvarista jsem už chytal mnoho ryb. Ano, často to vyžadovalo vypuštění poloviny vody a přesázení rostlin v nádrži, ale nakonec jsem během několika desítek minut vždy vyhrál… ale tady rostliny nejsou… vypustit polovinu vody také nepřichází v úvahu… a Salarias si neustále dokazuje svoji nadřazenost kroužením kolem Hlaváčovy skrýše a pokoutným mrkáním na mě, jestli vidím, jak mu to jde…

Den 1.

Dědek (přezdívka Salariase daná našimi dětmi a v tuto chvíli naprosto vystihující jeho povahu i vzhled) sedí na svém oblíbeném místě – přímo naproti mému stolu a čeká, kdy se přiblížím, což bude signál, že zábava začíná…

První pokusy byly klasika – síťka v klidu položená blízko oblíbeného místa… několik desítek minut čekání (aby si zvykl) a potom pokus síťkou pohnout směrem k rybě ležící cca 5cm daleko.

Lehký pohyb síťkou donutil dědka maximálně pohnout brvou nad obočím… ale ve chvíli, kdy už jsem si myslel, že jej musím chytit, a byl jsem od něj cca 2cm – ladně odplul opodál a díval se střídavě na mě a na síťku… viděli jste Toma a Jerryho? Několik pokusů ještě následovalo – pro dnešek jsi vyhrál, ale počkej zítra!

Zapomněl jsem zmínit, že v normálním životě jsem spíše flegmatik a klidná persona, ale toho večera jsem mu začal naprosto vážně vyhrožovat harpunou.

Den 2.

Ráno jsme se synem zkusili jinou taktiku a sice Salariase vehnat do druhé síťky umístěné u skály, kam nejčastěji utíkal. Samozřejmě se nezdařilo. Jeho už tak vyšklebená tlamička se na nás šklebila ještě víc a já věděl, že bude nutné radikálně změnit taktiku. Síťku jsem usušil, schoval na své místo a dal se do přípravy pasti, která Salariase položí na lopatky.

Pastička je geniálně jednoduchá a levná – k její výrobě postačí co nejprůhlednější PET lahev a silon.

  • PET flašku jsem rozříznul na 3 místech dle fotky níže.
  • Odříznutou část jsem otočil a vsunul do zbývající části lahve (prostřední nebudeme potřebovat).
  • Nůžkami jsem udělal několik otvorů do obou částí a provléknul jimi silon tak, aby držely při sobě.
  • Delší část silonu jsem nechal volnou – bude sloužit pro rychlé vytáhnutí z vody ve chvíli, kdy bude dědek uvnitř.
  • Pro lepší potopitelnost lahve a rychlejší vytáhnutí z vody jsem ještě do spodní části udělal několik dírek, kterými bude voda odtékat.

Past je hotová, Pampalini připraven.

Past jsem vložil do nádrže – opět blízko dědkova oblíbeného místa – a pipetou jsem dovnitř (jednou z dírek ve spodku lahve) vstříknul mražené artemky – jen trochu, věděl jsem, že to bude běh na delší trať, tak jsem si nechtěl vnitřek pasti celý zaplnit. A nyní už jen čekat… 

Den 3.

Jak jsem již zmínil, mám pracovní stůl umístěný jen kousek od akvária… Moje pracovní úsilí tedy bylo ten den rozděleno na skutečnou práci a potom práci lovce, který číhá na svoji kořist… Vedle klávesnice jsem měl položený konec silonu, který byl napnutý tak akorát, aby v pravou chvíli dokázal vytáhnout lahev do výšin… 

Cca kolem 10 hodiny jsem přidal návnadu do lahve a Salarias si toho nemohl nevšimnout. První, kdo se odvážil do pasti a sezobnul zaslouženou odměnu však byla krevetka, která měla sice chvíli problém dostat se ven, ale nakonec se jí to povedlo i bez mé pomoci.

Spokojeně jsem popíjel kávu s rukou na silonu – past funguje.

Dědek se postupně, jakoby mimochodem, začal ochomítat kolem lahve – bohužel z blbého konce a postupně víc a víc podrážděný – viděl, že uvnitř je chutné sousto, ale nevěděl, jak se tam dostat. Bylo velmi vtipné pozorovat, jak se – přitisknutý jedním okem na lahev – snaží zjistit, co to uvnitř lahve plave a krásně voní. Po chvíli jsem vypozoroval, kudy se k ní nejčastěji dostává a otočil jsem ji hrdlem přesně k tomuto místu. Netrvalo to dlouho a opravdu objevil vstup a velmi, opravdu velmi opatrně se odvážil nakouknout dovnitř – jen nakouknout… pak podruhé, potřetí, počtvrté… a pak odplaval pryč a dělal, že ho to už víc nezajímá.

Teprve další dávka vstříknutého krmení ho cca po 30 minutách donutila pokračovat v dobrodružné výpravě… To už jsem měl nervy jako struny, ale věděl jsem, že mám jen jeden pokus – pokud pohnu lahví moc brzy a bude z ní mít šanci utéct, už ho tam nikdy nedostanu… Druhé kafe a další vyhrožování harpunou…

Vstříc k vítězství

Den 3. – 17:20… po několikerém pozorování dědka, který byl téměř celý za hrdlem lahve, ale vždy znovu rychle vycouval jsem se rozhodl trochu zariskovat… lahev byla celkem velká (1.5l) a když byl Salarias do půlky těla za hrdlem, zbývala cca dvojnásobná délka do východu z pasti. Řekl jsem si, že pokud rychle zvednu lahev, tak nebude mít šanci, protože se bude instinktivně snažit utéct spíše směrem dolů, nebo do boku – tedy zůstane v pasti… tak jsem to risknul. 

Co vám budu vykládat… radost byla veliká, Salarias naštvaný, ale třídenní hon byl nakonec úspěšný. Příště, až budu muset chytat rybu z útesového akvária, rozhodně sáhnu po PET flašce jako prvním způsobu. Netvrdím, že bude fungovat vždy, ale mě ušetřila minimálně přestavbu akvária.

Lovu zdar!